Jitka Trnková: Nešťastná láska, slzy a nacismus

Divadlo Komedie se profiluje inscenacemi s německou tématikou a slaví tím úspěchy. Za tuto orientaci může Dušan Pařízek, který v Německu vyrostl a pravidelně tam pracuje i nyní, a tak k tamní kultuře i logicky inklinuje. V nové sezoně divákům servíruje téma, jež je blízké i našincům. Dotýká se české země, konkrétně osudu jedné její herecké postavy - Lídy Baarové. Kolem jejího románku s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem se dlouhá léta vedou nekonečné polemiky a za tu dobu vznikla spousta fám. Nejde ale jen o rekonstrukci vztahu dvou milenců, ale hra nabízí i zamyšlení nad zrodem nacismu, jehož aktuálnost je možné vidět s rostoucí oblibou neonacismu mezi mladými lidmi.

Na šikmé jeviště, které je zkosené směrem k publiku, vstupuje v obleku opatrnými kroky Martin Pechlát jako Joseph Goebbels. V monologu začíná vypravovat svůj životní příběh a za ním po celou dobu sedí před zrcadlem v herecké šatně Lída Baarová (Gabriela Míčová). Její herecký výstup teprve přijde a ona se něj pečlivě připravuje a líčí. Do řeči Goebbelsovi vpadne jen zřídka a v jednom okamžiku, který představuje jejich první setkání, se dokonce letmo dotknou. To je však jediný okamžik v celé hře, kde proběhne interakce mezi oběma herci. Oba totiž mají svůj čas na to, aby sami ze svého pohledu odhalili kousek sebe sama.

Monolog je ale pro herce velmi těžký úkol, který prověří jejich skutečný herecký um. Martin Pechlát to zvládá dokonale, snad nejlépe za celou svoji kariéru v Komedii. Je dětinsky naivní, když vypráví o svém dětství plném frustrace, ale postupem času se mění ve zrůdu, která na celou místnost nepříčetně řve: "Kdo je svázán se včerejškem, nemůže být průkopníkem zítřka!" Goebbelsovy cholerické výstupy, při nichž si zrudlý a upocený neváhá rvát z těla košili, nebo se válet po zemi, aby se posléze slabošsky litoval, získávají sugestivní atmosféru také díky hře stínů v pološeré místnosti. 

Přes to všechno lze z Gobbelse, který o své nelidské činnosti neustále pochybuje, ucítit závan citu k československé herečce, který ho naplno pohltí, a kterému se rozhodne obětovat i celou svoji kariéru. Dveře před láskou ovšem zabouchne sám říšský kancléř.

V polovině hry se usazuje doprostřed dřevěné plošiny Gabriela Míčová coby Lída Baarová. Stylově sedí na režisérské rozkládací židli, která má na zadní straně vytištěno její příjmení. Ani na vteřinu se ze židle nezvedne. Není ani potřeba. Její srdceryvné vyprávění, při kterém nervózně popíjí šampaňské a kouří jednu cigaretu za druhou, stačí k tomu, aby jí divák visel po celou dobu monologu na rtech.

Její povídání je jakýmsi životním resumé, avšak na tuto svoji životní etapu pohlíží s mrazivým nadhledem a neskrývaným opovržením nad svým jednáním coby mladé herečky, která sobecky nevnímá nic jiného než jen sebe. Můžeme si klást otázku, zda byla Baarová tak slepá a neviděla, jaké zvíře její milenec je. Nebo že by ve vztahu hrála svoji roli také vypočítavost?

Při vzpomínkách na svého milence herečka mezi řečí občas propadne v pláč, který odkazuje na to, že ani z její strany nešlo jen o pouhý flirt, ale hluboký cit. Vždyť kvůli Goebbelsovi odmítla i nabídku na angažmá v Hollywoodu. Je potřeba vzít v potaz, že Baarová byla velmi mladá, když se dostala na vrchol své herecké kariéry a jak sama přiznává, sláva ji stoupla do hlavy a chovala se naivně. Neuměla tedy racionálně přemýšlet, ale nechávala se strhnout momentálními city. Možná si vkládala naděje do toho, že vztah s vysoce postaveným politikem ji v budoucnu může přinést výhody v herecké branži, což se ale nakonec nestalo. Naopak. Připravil ji o celou kariéru.

Zatímco Joseph Goebels ve hře často hovoří nejasně, v synonymech či verších, čímž se ale na druhou stranu nechává prostor pro vyniknutí dramatických scén, vyprávění Lídy Baarové je mnohem věcnější a popisnější. Hra ale dává jasné signály, že pro obě postavy znamenal vztah mnohem více než jen flirt. 

Hra Olivera Reese Goebbels/Baarová v režisérském provedení Dušana Pařízka vyniká nespornou kvalitou, kterou můžeme připsat jejímu minimalistickému pojetí, bravurním hereckým výkonům i nestárnoucí tématice, ale v praxi na ní upozorňují i vyprodaná představení. Protože divadlo Komedie získalo od hlavního města grant na příští rok, bude příležitostí ke shlédnutí hry ještě dostatek.

Barbora Sedláčková: Nacistické úklady a hloupá láska

Je vůdcovou pravou rukou, potí se, křičí, vzteká se, promlouvá k lidem a je příliš málo poslušný. Protože se stýká s ní. Naivní, uslzenou, prostou krasavicí, která utápí slzy a nedopalky v lahvi šampaňského. S rozmazanou rtěnkou a největší zálibou v líčení samy sebe, v saténové róbě bílé barvy. Jako jím přitahovaný protipól.

Kulhající muž vystupující z mlhy na šikmou plochu svého jevištního působení je Goebbels (Martin Pechlát), fňukající naivka sedící na filmařské plátěné židli je Baarová (Gabriela Míčová). Hru o nacistickém pohlavárovi a herečce uvedlo v rámci česko – německé sezóny Divadlo Komedie. Goebbels/ Baarová jsou dva odlišné texty, od dvou různých autorů, prezentované ve dvou monolozích. 

Goebbels je nám představen při adaptaci scénáře Olivera Reese. Ten se prokousal tisícovkami stran Goebbelsova deníku a utvořil z něj čtyřicetistránkový text. Představuje nám ministra propagandy v autobiografickém vyprávění od počátku až ke spolknutí prášku.

Baarová sedí a maluje se, popíjí a pak nastoupí na šikmou plochu ona. Pláče a vypráví adaptaci textu režiséra hry Dušana Pařízka, stejně jako Goebbels, ale zároveň jinak. Je plochá, prázdná, bez gest a empatie. Hysterická, vesnická káča, která nedokáže obhájit sama sebe. Zamilovala se do vraha. Ale on takový nebyl, byl to chudák a ona byla tak mladá…

Herecké výkony v inscenaci jsou obdivuhodné, hysterické a křečovité stejně, jako vztah Goebbelse a Baarové. Martin Pechlát a Gabriela Míčová tím dokazují aktuálnost tématu, která se s momentální ekonomickou krizí blíží tehdejší době, stejně jako silně pravicové smýšlení rozrůstající se s počtem holých hlav v současnosti.

Dušan Pařízek, stejně jako Oliver Reese tuto problematiku vnímají. Právě proto se divadlo Komedie rozhodlo hru v letošním roce uvést. Angažované divadlo, by mělo reagovat na společenskou a politickou situaci a k tomu i brechtovsky vzdělávat. Všechny tři premisy Goebbels/Baarová splňuje.

Dušan Pařízek vyrůstal v Německu v emigrantské rodině a právě díky tomu vidí problematiku Baarové zvnějšku. Snaží se zbořit mýtus, působící jako klišé, kterým Češi žijí. Baarová byla sice zamilovaná, ale ve svém věku musela vědět, co se okolo ní děje. To, že Goebbels vyslovil konečné řešení a ona ho stále milovala, protože byla hloupá a mladá je blud, kterým se necháváme celé roky chlácholit. A to Pařízek moc dobře ví.

Nechce, aby nám Baarové bylo líto. Chce ukázat na její hloupost a alibismus. To se mu ale bohužel příliš nepodařilo. Zejména proto, že zde zaznívá příliš českého sentimentu. Baarová stále působí jako zamilovaná mladá duše, které musíme všechno odpustit, protože lidé bývají v mládí naivní.  

Ano bývají, ale ne v přehlížení vražd a amorálním jednání vůči celé společnosti, ještě když jsou umělecky zaměření a musí nutně vidět, co se okolo nich děje.
Oliver Reese poprvé svůj text inscenoval v době, kdy byl do kin uveden film Pád třetí říše. Text Olivera Reese je ale více než aktuální pravdivou sondou vycházející z důkazů o životě Goebbelse. 

Foto: prakomdiv.cz