Protože přírodní zdroje planety Země jsou takřka vyčerpány, vydalo se lidstvo ke hvězdám, aby nalezlo nový domov. Vhodným světem se zdá být vzdálený měsíc Pandora, neprostupná džungle plná úžasných živočichů a nerostného bohatství. Těžební společnost, která se zde usídlila, však naráží na dva problémy – pro lidi nedýchatelnou atmosféru a místní domorodce Navijce, jimž se noví sousedé vůbec nelíbí. Vědecký tým firmy tedy vyvine avatary, bytosti s lidskou i navijskou DNA, do nichž lze přenést vědomí. Do jednoho z nich se „nastěhuje“ ochrnutý mariňák Jake Sully (Sam Worthington), pověřený úkolem získat si důvěru Navijců.
 

Další vývoj děje už je pouze vršení klišé na klišé, dějová linie navíc připomíná agitky typu Tanec s vlky nebo Pocahontas, zkřížené se slavným sci-fi románem Duna a obohacené o odkazy na nejzásadnější (a také nejpalčivější) kapitoly americké historie. Cameron evokuje v přístupu invazivních pozemšťanů dobývání západu, válku ve Vietnamu či dokonce 11. září, přičemž ani jeden z prvků nevyznívá naroubovaně nebo rušivě. Naopak, fungují v dokonalé souhře jako vyrovnaný celek s jednoduše vyjádřeným, ale argumentačně těžko zpochybnitelným názorem na politiku Spojených států.  
Kromě toho Cameron aplikuje také teorii Gaia, tedy chápání planety jako jednotného organismu, propojeného jednotným vědomím. Tomu odpovídá i ztvárnění Navijců a ostatních tvorů, obývající džungli Pandory – všichni tvorové svým vzhledem zapadají do okolního prostředí. Tento prvek funguje jak ve vztahu modrých „indiánů“ k okolní přírodě, tak i k chápání pozemšťanů jako nepřátelské síly, která do prostředí Pandory nezapadá a zastává roli rušivého elementu.

V této roli se ocitá i Sully, jenž s pomocí Avatara postupně s planetou splývá a nakonec se jí nechává zcela absorbovat. Svým propojením s přírodou se tak stále více vzdaluje své pozemské stránce a v závěrečném střetnutí s hlavním záporákem, tvrdým plukovníkem Quaritchem, vytváří zajímavý protiklad – oba bojují v uměle vyrobených tělech, které jim umožňují přežít v pro lidi nehostinném prostředí. Forma, jakou si zvolili (tedy ne oni, spíše scénárista) odráží jejich přístup k okolí. Sullyho avatar vyjadřuje zastupování planety a jeho rozhodnutí přijmout ji za svou. Quaritch používá bojový stroj, chladně kovový a mechanický jako buldozery, ničící pandorské lesy. Není to pouze souboj dvou ústředních postav, je to konečná bitva mezi Pandorou a pozemskou civilizací. Avatar tím dostává ráz přesvědčivé ekologické agitky, orodující za deštné pralesy a hlasitě alarmující, a nepůsobí přitom trapně nebo směšně.

Nepříjemný design bojových strojů navíc není to jediné, co vytváří obrázek o futuristické Zemi. Ta se ani ve filmu neobjeví, s výjimkou jedné místnosti na začátku, jistou představu o ní symbolizuje vzhled technologie a zdravotní stav obou protipólů – zjizveného Quaritche a invalidního Sullyho. Ten se v průběhu filmu rozhoduje, zda zůstane se svým starým, „zničeným“ tělem, jemuž je přislíbena rehabilitace, nebo zdravým tělem avatara. To dostává postupně přednost, zatímco jeho lidské tělo chátrá – postupně se odpoutává od pozemského způsobu života. Zatímco Sully přichází na Pandoru s otevřenýma očima a ochotou přijímat, Quaritch zaujímá od začátku odmítavý postoj. Oba jsou Pandorou změněni, každý podle přístupu - Quaritch evokuje seržanta Barnese ze Stoneovy Čety, tvrďáka zdeformovaného všudypřítomnou smrtí, násilím a špínou. Quaritch vnímá svět kolem sebe jako stejně nepřátelské prostředí. 

Pokud nepočítáme povrchní logické a dějové chyby, má Avatar jen dva zásadní nedostatky – prvním je arogance hlavního hrdiny. Sully prochází vývojem od poněkud přehnaně sebevědomého mariňáka k poněkud přehnaně sebevědomému Navijci. Ke všemu přistupuje s nucenou pokorou, ale vždy zaujímá vůdčí nebo jinak rozhodující postavení, často s nepříjemnými následky pro ostatní. Jeho průbojná povaha je však zásadním hybatelem děje, a v situacích, v nichž se díky ní ocitne, jej tvůrci zachraňují prvkem deus ex machina. 

Druhou slabinou je popcornový vzhled filmu. Avatar není pouhým blockbusterem, je to intelektuální film s vysokým rozpočtem, který může zaujmout hloubkou spojenou se zručnou řemeslnou prací a působivou vizuální stránkou, jež nemá funkci ozdoby, ale pracuje jako prvek vyprávění. Úchvatné ztvárnění Pandory není jen povrchním lákadlem, ale vyjádřením představy ráje, za který má cenu bojovat. Vzezření povrchního velkofilmu, posílené standardním příběhem a průměrným scénářem, však ztěžuje hlubší náhled a pro většinu diváků tak nejspíš odsuzuje snímek do škatulky „klišovitých vizuálních nářezů.“ Škoda.

zdroj foto: http://i3.cn.cz, idnes.cz, filmofilia.com