Jak se očekávalo, třetí světová válka nepřinesla světu nic dobrého. Po jejím konci se zbytek lidstva  semkl do společnosti, nazvané Librium, kterému pevnou rukou vládne tajemný Otec. Protože podle něho to byly především lidské emoce, co způsobilo válku, postavil je mimo zákon, stejně jako umění, domácí zvířata a vůbec cokoli, co by mohlo vyvolat citovou odezvu. Aby se emoce neprojevovaly, občané Libria užívají medikament zvaný prozium.

Na pořádek v tomto totalitním státě dohlížejí elitní zabijáci, zvaní klerikové, jež mají momentálně plné hlavně práce s rozmáhajícím se hnutím odporu. Jeden z nich, kariéristický John Preston (Christian Bale), omylem rozbije ampulku se svým lékem a poprvé poznává lidský cit i to, že zabíjení lidí je velmi, velmi špatné. Tedy, zabíjení civilistů je velmi špatné.

Tady se projevuje největší problém filmu, a sice jeho schizofreničnost. Equilibrium se tváří jako následník temných „totalitních“ sci-fi typu 451 stupňů Fahrenheita, 1984 nebo Brazil a po jejich vzoru zdůrazňuje důležitost empatie, soudržnosti a lidskosti. Pro tento subžánr je charakteristická chladná brutalita a násilí, které nejlépe odrážejí náladu totalitního zřízení a vyvolávají pocit beznaděje a bezvýchodné situace. Ne tak u Equilibria, představující jako hlavního hrdinu nepřemožitelného střelce, jenž sice násilí přestane holdovat, ale v zájmu „vyššího dobra“ se mu nepřestane vyhýbat.

Wimmer se pokusil obléct známému námětu stylový „cool“ kabát a zkombinovat orwellovskou ponurost s efektivitou akčního filmu druhé poloviny devadesátých let – dynamická elektronická hudba, která se střídá se smrtelně vážnými chorály, vyumělkované přestřelky a až nadpozemsky dokonalé bojové umění. Nucená efektnost akčního béčka ale tlumí intelektuální stránku snímku, což je trochu paradox, protože právě ta kombinace obojího měla vytvořit zajímavý film.

Wimmerovi zřejmě ušlo, že pokud spojí hlubší sdělení o lidskosti a nenásilí s jiným prvkem, což je v tomto případě vzhled akční řežby, může to vytvořit sdělení zcela nové a hodně zmatečné. Ilustruje to především rozpor v hlavní postavě, které se příčí násilí na po zuby ozbrojených členech hnutí odporu, ovšem zásahovou jednotku a kolegy kleriky pozabíjí s klidem mohutného Rakušana.

Nejen, že hlavní kladné postavy jsou násilnické a divák je vybízen, aby jim fandil a v násilnictví podporoval, ale schovávají se pod pózu pacifistů, kteří chtějí světu vrátit lidskost – za pomoci teroristických praktik. Můžeme v tom chápat odkaz 80. let, kdy vysvaleným hrdinům stačil příruční kulomet a několik poskoků, aby pokořili mocný aparát, ovšem na rozdíl od Běžícího muže, Total Recall nebo Ramba chybí Equilibriu nadhled a smysl pro cynismus, nadsázku a sebeironii. 

V intelektuálním vnímání snímku nám brání také fakt, že postavy nemají téměř žádný rozměr. U chladnokrevných, neemotivních fašistů to můžeme tolerovat, těžší je to ale u rebelů. Svou inspiraci nalezli pravděpodobně v románu 451 stupňů Fahrenheita, kde se pod vzhledem v lese žijících vágusů ukrývají vznešeně mluvící univerzitní profesoři. S ozbrojenci houmlesáckého zjevu nemáme důvod sympatizovat, snad jen kvůli tomu, že doma tajně ukrývají originál Mony Lisy. 

Equilibrium si lze oblíbit, pokud v něm nehledáme hlubší smysl. Wimmerovi se podařilo navodit atmosféru nacistického Německa – geometricky vyrovnané a sterilní město zaplňují seřazené davy stejně oblečených lidí, ulicemi projíždějí obrněné vozy, oblohu křižují monstrózní vzducholodě a ze všech rohů znějí mozek vymývající projevy Otce. Jasně definované zlo, které poráží charismatický Bale střílející obouruč v oku lahodících přestřelkách. Jako akční béčko je Equilibrium dobré, ve snaze apelovat na intelektuální stránku selhává.

Foto: analogmedium.com