Karel Malich i Zdeněk Sýkora jsou si blízko nejen generačně, ale také umělecky. A to i přesto, že se vyjadřují jinými prostředky. „Sýkora je člověkem zraku, malířem, který při vší abstrakci a racionálním použití svých uměleckých prostředků převádí konvenčním způsobem do malířství to, co vidí,“ charakterizoval umělce přítel a kurátor výstavy Hans-Peter Riese. Sýkora ale není jen malířem, je přímo technickým umělcem. Ke své práci totiž využívá počítač. Při bližším ohledání jeho obrazů lze spatřit spousty tužkou psaných čísel, čar a výpočtů, které se nápadně ukazují pod nánosem malířské barvy, nebo jen na bílém plátně. Trajektorie čar jsou totiž přesně vypočítána. Nic na plátně není náhoda. V těchto propletencích čar Sýkora podle svých slov vidí krajinu. 

Karel Malich narozdíl od Sýkory vkládá své představy o světu do drátěných objektů. Ty v prostoru nejčastěji visí. Člověk má tak velkou chuť se jich dotýkat, třeba rozhoupat je, nechat je otáčet, nebo si pod ně lehnout a pozorovat tu energie. Energie a neviditelné síly kolem nás, to se Malich snaží ve svých dílech zachytit. Své drátěné linie přeměňuje do vizuální podoby jakýchsi energických zón a jeho tvorba má spíš duchovní ráz. Stejně jako to funguje v životě, kdy nepopsatelné a neviditelné duchovo souvisí s vizualitou.

Výstava se však v žádném případě nesnaží shrnout práce obou umělců. Snaží se o něco mnohem složitějšího - chce nechat jednotlivé objekty a obrazy mezi sebou komunikovat. Odtud plyne také název samotné výstavy. Kurátor Riese se snažil najít ke každému Sýkorovu obrazu jeden odpovídající Malichův objekt a instaloval je k sobě. Oba umělce spojuje sice jen linka, která je jejich jediným vyjadřovacím prostředkem, ovšem deset obrazů a deset objektů spolu dokáží vést sáhodlouhé dialogy. O čem jiném než o životě… 

Václav Jíra vdechuje život strojkům
O poschodí výš představuje Muzeum Kampa dalšího hosta. Václava Jíru. Ten je veřejnosti známý především jako umělec, který vdechuje nový život vyřazeným spotřebičům. Lounský rodák hledá na vrakovištích, skládkách a sběrných dvorech sirotky, které zachrání. Ze součástek věcí a zařízení, jež společnost vyhazuje (a je jich stále více) vytváří originální strojky, které někdy velmi legračně pojmenovává (např. Monika, Pan Mlynář, Slečna Adélka aj.). Nejedná se ale o ledajaké stroje. Jeho vynálezy jsou funkční a nechybí jim výtvarný duch. Ostatně součástí každého objektu je plán, tedy kresba v podobě velkoformátového obrazu. A vůbec nevadí, že malby vznikají až po sestavení stroje. Podle Jíry jsou všechny součástky výtvarným dílem, na něž designéři vynaložili úsilí, a je tedy škoda ponechat je v zapomnění.

Jeho činnost má však kromě uměleckého rozměru i dimenzi agitační. Nenápadně ale hravě nám ukazuje, kolik výrobků se denně vyrobí a zase vyhodí. „Slisujeme se pod tíhou výrobků,“ povzdechne si umělec v dokumentu Slisovaný svět Václava Jíry, který je během výstavy promítán. 
Kdo do prostoru vstoupí a přístroje na něho budou neslyšně a nehybně zírat, stačí strojky jednoduše natáhnout, pustit, zapnout nebo jinak uvést do pohybu. Aby to všichni zvládli, je k dispozici krátký manuál. 

Zdeněk Sýkora - Karel Malich: Linie a dráty - Dialog
Václav Jíra - Strojky II.

Museum Kampa
Nadace Jany a Medy Mládkových
U Sovových Mlýnů 2, Praha 1
http://www.museumkampa.cz/
Výstavy trvají do 10. ledna 2010

zdroj foto: aktualne.cz, artalk.cz, museumkampa.cz