S tou televizí je to čím dál horší. Letos během vánočních svátků stály za zhlédnutí jen asi tři pořady, chtěl jsem napsat pohádky. A ty ke všemu lákaly hlavně na nostalgii. S tou televizí se to nestalo naráz, je to jenom rok od roku horší, anebo jiné. Všednější, méně slavnostní, méně kouzelné a méně vánoční. Možná se ale měním já, pozorovatel. Obsah zůstává stejný, jen ho nedokážu prožívat jako kdysi. 

V magickém vánočním čase se může stát všechno. Máme sílu odpouštět, být lepší a věříme v příští rok. Přemýšlíme, jaký asi bude? Jaký byl rok minulý… Je to jen na nás a na našich každodenních rozhodnutích, jestli se uchýlíme ke kompromisu, nehnutosti nebo razantnímu nesouhlasu. Jestli na televizi budeme zírat tupě nebo kriticky.

Podobně můžeme nahlížet i na naší dobu. Není to s ní čím dál horší, i když se to o ní říká. Je jen jiná, jsme jiní my. Ačkoliv někteří lidé, opírající se o mayské a jiné kalendáře, věří, že ze dne na den přijde nová doba, nová epocha, já s nimi nesouhlasím. Nežijeme v nasekaných kouskách, ale v procesu a všechno se vyvíjí pozvolna. Pomalu nadchází nová doba, kterou jsem si pro sebe nazval „epocha div,“ epocha žen, ke kterým se vzhlíží, které jsou středem pozornosti. Diva jako člověk současnosti.

Přesně tak, myslím si, že přichází éra žen. Hrubá mužská síla přestává dávat smysl, je třeba pečlivých ženských ručiček. Na čem tohle své přesvědčení zakládám? Na všem možném. Pozoruji okolí, ale usuzuju tak i z historie. Třeba ze starého Řecka, které původně zastávalo matriarchát. Krůček po krůčku ho ale tehdy muži rozložili, stejně jako teď krůček po krůčku rozkládají ženy nadvládu mužů.
 

Muži se dívají do zrcadla, pečlivě na sebe vybírají hadříky, používají parfém a krémy na ruce, dělají si starosti s nadváhou a svojí postavou, chodí na plastické operace, do solária, holí se po celém těle, dlouze řeší vztahy a známé a dokonce jsem viděl, že spolu chodí ve dvou na záchod.
Holky oproti tomu loví muže, kteří se jich málem bojí, hlučně se smějí, mlátí ostatní, dokáží být bezcitné, kariéristky a některé si holí dokonce i horní ret.
 

Nic proti tomu. Všiml jsem si ale ještě jedné věci. Mění se i hodnoty. U muže i u ženy je daleko přitažlivější přídavné jméno „vtipný/á“ nebo „pohodový/á“ než „schopný/á“, „pracovitý/á“. K těm prvním přídavným jménům se „etapa div“ přiklání, to uctivá, to druhé je pasé. Je podle mě dobré si přiznat následky. Znamená to, že nově se rodící společnost bude vyzdvihovat ty, kteří dokáží dlouze mluvit o tom, jak jsou dobří, ne co dobrého udělali. Činy za vás přestávají mluvit. Oněměly, ztratily jazyk a my si je musíme pouze dokázat obhájit. Je to škoda. Slova obsahují falešnost. Pokud zapomeneme na umění vyčíst z činů a skutků dobro, ztratíme se v bahně nejistých a nepodložených informací.
 

Proto je mým novoročním přáním, abychom se nezapomněli pozorně se dívat, co lidé, muži i ženy, vytváří a dělají. Jak přímo ovlivňují naši každodennost, třeba skrze televizi. Nevěřme jenom jejich řečem, ať jsou jakékoliv. Někdy jsou falešné, slouží jen ku prospěchu jedné strany a někdy vystupují proti správnému jednání. Jinak ale divám držím prsty!