Vyhnání z ráje na stoprvní způsob
Jana Šrámková vyhrála Cenu Jiřího Ortena s citlivou novelou cizokrajného jména – Hruškadóttir. Text plný letmých náznaků, vzpomínání a promyšleného posunování děje se spíše než v reálném světě odehrává mezi myšlenkami a abstraktními pojmy. Má schopnost si vás získat.
Česká republika má několik literárních soutěží, které stojí za pozornost. Kvalita produkce jejich vítězů je bohužel různá. Cena Knižního klubu si prožila poměrně zajímavý "skandálek", je dobře medializovaná a oceněným zaručuje slušnou pozornost na začátku kariéry. To, že potom o oceněných spisovatelích skoro nikdy neslyšíte, je věc druhá. Skandál ohledně "první české asijské knihy" zastínil další literární cenu – Cenu Jiřího Ortena. Tu za rok 2009 vyhrál právě Hruškadóttir. Pod názvem se skrývá po technické stránce chytře odvyprávěná novela.
Jana Šrámková nevsází na nějak epicky rozmáchlý děj. Je naopak prostý a dal by se popsat pár slovy. S čím ale autorka chytře pracuje, je výdej informací. Servíruje vám je hezky postupně a po pomalých dávkách jako v lepších restauracích. Nastíněné situace rozplétá velice pečlivě, nikam nespěchá. Čtenáře tak přepadá tísnivá nálada z jakéhosi nedostatku, z toho, že je něco stále nevyřčené, případně nedořečené. Troufnu si říct, že o to Šrámkové šlo.
Kniha se odkazuje k severským státům, kterým nedostatek slunečního světla vštípil podobně tísnivou náladu. Šrámková navíc do středu událostí postavila křehkou, zakřiknutou dívku, která by nejraději introvertně analyzovala kdeco a následně litovala toho, jak jí život utíká pod prsty.
Nostalgie je další šikovně použitý prvek. Nejen kvůli tomu, že si jí žádá tísnivá severská nálada celé knihy, ale i proto, že nostalgie je pro spisovatele velice dobře zpracovatelná a pro čtenáře jímavá. Šrámková s ní nepracuje nevkusně, zcela pochopitelně jí používá jako energii příběhu, kterou ústřední postava postrádá.
Bez nostalgie, vzpomínání na minulost a náhody by se nic nevyvíjelo, ani neposouvalo do popředí, protože toho mladá dívka není schopná, je od základu příliš neprůbojná. Vlastně je dosti nezajímavá a kromě adolescentek nevím, kdo by se s ní ztotožnil nebo kdo by jí fandil. Jistě je to trochu problematické, když kniha v sobě obsahuje nezajímavost. Šrámková je ale v rozklíčování současnosti za pomoci minulosti velice zručná a tím i překvapivá.
Hruškadóttir fakticky řeší problém "vyhnání z ráje". Vykresluje příběh ideální rodiny, do které byla prostřednictvím dcery přizvána i vypravěčka příběhu. Prožívá šťastné období, a jak už to bývá, nepřipouští si jeho konec, který záhy přijde. Zkoumá, jak se jednotlivé postavy zachovají po tomto konci, zda-li jsou schopny se přenést a pokračovat v životu, jakým způsobem se opět staví na nohy a jak vzpomínky zpracují.
Důležitou roli hrají i jemné náznaky. Ráj pro zúčastněné nebyl tak bezchybný, jak se vypravěčce zdálo. Co znamenají určité nesrovnalosti ve vztazích a proč jsou nastaveny tak jak jsou? Nakonec knížka nad tím nejzásadnějším mlčí. Úmyslně se tomu vyhýbá. A tak je podstata děje nevyřčena, jak už to u těch nejskrytější motivů často bývá.
Hruškadóttir, což islandsky znamená dcera hrušky, vypovídá o autorčiných technických schopnostech. Neumím si ale představit, že by se sebelepší technikou dokázala udržet několika set stránkový román, pokud se neotevře větší škále motivů a postavy nezačne zkoumat různými optikami. Buď se změní, nebo zůstane autorkou krátkých próz, které potěší, ale nenadchnou.
