Komediálnost Mozartovy opery se projevuje v textech árií a melodiích, ale především v nastudování režiséra Martina Čičváka. Ten na Cosi fan Tutte pracoval s velmi podobným týmem, jako při nedávno uvedeném Kupci Benátském. Kostýmy Marije Havran jsou jednoduché, a přesto výstižné, především symbolikou barev. U děvčat se střídá bílá s černými doplňky, růžová a červená. Od nevinnosti po vášeň. Rozverná služka Despina, ze které sexualita čiší, má tradiční šaty služebných – tedy černobílé, ale brzy je vymění za ohnivě rudé. Vychytralý pokušitel Don Alfonso nosí v klopě žlutou květinu a rozdává žluté růže. A hoši, převlečení za zámožné šlechtice, jsou žluto-oranžoví. Zrada a nevěra.

Také u Cosi fan Tutte by někdo mohl namítnout, že Mozart by se měl hrát v dobových kostýmech, láska ale hory přenáší, tak proč by nepřenesla i staletí? Téma nestárne, a tak se klidně může hrát třeba i ve stylu retro, jak dokázali v Berlínské Opera Japonica. Ve Stavovském jsou ale kostýmy jednoduché a střízlivé, ani současné, ani rokokové. Marija Havran to vyřešila jako Chytrá horákyně. 
Scéna Toma Cillera je kulatá s otvorem uprostřed, těžko říci, co má symbolizovat. Ze středu ale často vyjíždí červená kulatá opona, sloužící jako převlékací kabina, nebo jako manéž kouzelníka Dona Alfonsa, který osudy všech nápadně i nenápadně koriguje.

 
Čičvák je také mistrem komiky – ve hrách, které jsou samy o sobě vtipné, dokáže vymyslet detaily, které ze hry vybrousí dokonalý briliant. Už předehra, která bývá většinou pro obecenstvo nejnudnější částí oper, protože se při ní prostě nic neděje, je zde vyřešena nečekaně vtipně a originálně. Čičvák nasadil obecenstvu zrcadlo. Pět hlavních postav sedí na podiu a stejně jako diváci v hledišti poslouchají předehru. Pánové se po pár taktech začínají značně nudit, drbou se, podřimují, chytají lelky, a lísají se ke svým partnerkám. Ty však pečlivě poslouchají a pozorují dirigenta. Po chvíli ale i je přestává předehra bavit, a přesouvají svou pozornost skrz divadelní kukátka kamsi do lóží, patrně na nějakého pěkného muže. Třetí pán, který je na podiu-hledišti bez partnerky na chování dam upozorňuje usínající a lelkující pány, a ti tak rázně zasahují. To už ale předehra končí, dámy se přesouvají do zákulisí a pánové plynule vklouzávají do svých rolí. Hlavní postavy komikou i barvami podporuje sbor opery ND. Oživuje představení vtipnými momentkami, jako je příchod vojska v námořnických oblečcích s večerníčkovskými čepicemi – prostě „Bella vita militar!“, a neméně i jako služebnictvo připravující svatební hostinu s hadry a mopy, dirigované Despinou.

Záhadný fík

Co říci závěrem. Snad několik rad. Pokud se na toto představení vypravíte, což vřele doporučuji i ne-milovníkům opery, dejte si záležet na výběru míst. V předních řadách může rušit dirigentovo pospěvování a také vás budou bolet oči od toho, jak se budete snažit dohlédnout na velmi vysoko umístěné titulky. Další rada zní – pečlivě, ale skutečně pečlivě vybírejte obsazení. Ne všichni zpěváci jsou i herci. Obsazení I. premiéry je skutečně skvostné, což se o II. premiéře už říci nedá. A pokud jste čekali, že se zde dozvíte, jaké tajemství skrývá fík umístěný na plakátech, tak vás zklamu. Tajemství je však odhaleno v programu. 

Zdroj fotografii: www.bestnetart.com