Představte si dobu, kdy je válka vnímaná jako něco správného, zdravého. Válka přece rodí hrdiny a je tak krásné padnout za svůj národ. To jste mohli slyšet nebo číst například ve Švejkovi, který o tohle vnímání války taky zavadil. Nic nemůže být úžasnějšího než právě padnout za vlast. Tak vnímala francouzská společnost první světovou válku, dokud se houfně nezačali vracet z boje mrzáci.

Velkým zlomem v této náladě byl zajisté román Oheň, který vznikl už na podzim roku 1915 a ještě za války vycházel na pokračování v časopisech. Henri Barbusse, popisoval ve svém textu bídu na bitevním poli, vyprávěl o tom, co viděl a zažil v zákopových bitkách, a stejně tak psal o zkušenostech svých přátel z fronty. Tyto zápisky pojmenoval jednoduše slovem "oheň", protože se mu zdálo, že právě tento element ve válce běsnil nejvíce. Na bitevních polích i v hlavách vojáků.

Kniha se stala protiváhou propagandy, která využívala noviny a popisovala jen úspěchy a statečnost vojáků. Oheň měl těžké problémy s cenzurou, která často proškrtala i více jak polovinu vět na jednotlivých stránkách. Zkompletovaný román musel vycházet nejdříve neoficiálně, šířil se mezi lidmi samizdatově.

Kupodivu cenzory na knize nepálily ani tak naturalistické výjevy, jak by se mohlo zdát z pohledu dnešního člověka. Násilí je v knize vnímáno jako zcela samozřejmá součást života. Barbusse o něm píše stejným způsobem, jakým dnešní autoři o čištění zubů. Ze začátku se žádných mrtvol, střílení a probodávání nedočkáte. Až toho postupně začne kvůli manévrům přibývat, tak mrtvé a zraněné, utrhnuté končetiny, hlavy a seškvařené zbytky milostivě vpustí na své stránky.

Drastickou smrtí ale není fascinován, nevyžívá se v popisování detailů, pouze stroze konstatuje. To, co autora naopak fascinuje zcela a věnuje tomu plnou pozornost je každodenní život vojáka, ať už v zákopu nebo mimo něj. Popisuje neustálý déšť, který mění zákopy v obrovské bahniště plné výkalů, i to jak se jednotlivý vojáci snaží dešti odolávat a jaké mají proto směšné ne-stejnokroje. Jak si dokáží zabalit důmyslně do torny daleko více věcí, než je předepsané. Jak neustále čekají na rozkazy, na jídlo, na dopisy a přitom debatují o ničem.

Největším trnem v oku francouzské propagandě bylo rozkrytí právě té hrůzné nesmyslnosti a bídy, kterou vojáci zažívali. Žádní vznešení hrdinové, ale prosťáčci v nesnesitelných podmínkách, kteří umírají hůře než zvířata a nejen že ve jménu ničeho, ale i bez toho, aby si je kdokoliv zapamatoval. Traduje se, že právě nad touto knihou Lenin definoval proletariát. Netuším, jestli to autora potěšilo.

Nemyslím si, že by skrze knihu měl nějaké vyšší cíle. Prostě popsal to, co viděl.
Oheň je sbírkou situací a momentů, které mají přiblížit opravdový život za války. A to je právě zásadní úskalí pro dnešní čtenáře. Kniha vlastně nemá příběh, nežene se nikam. Postavy se nevyvíjejí, jenom umírají. Fronty se také neposunují, válka nespěje ke konci. Jak je ta kniha věrná, tak je ubíjející. Rozvleklý časopisecký styl maří požitek.

Od jiných válečných románů se liší důrazem na pravdivost. Nejde jí o to vystihnout hrdinství ani násilí a brutalitu. Jde jí o to zlomit názor, že umírat ve válce je tak úžasné. A přestože je tato myšlenka ve společnosti přežitá, stále může posloužit jedincům, kteří o válce smýšlí jako o něčem hrdinském.

Henri Barbusse - Oheň (Deník bojového mužstva)
Le Feu (Journal d'une escoude), 1916-17