Amenabárova agora současného světa
Agora (2009) zpočátku vypadá jako další z řady novodobých filmů „mečů a sandálů“. Od Gladiátora nebo Tróji ji ale odlišují nemainstreamový režisér Alejandro Amenabár a také originalita. Tento španělsko-americký snímek není jen klasická hollywoodská romance obalená antickými reáliemi a akčními scénami…
Alejandro Amenabár je s Pedrem Almodovárem jedním ze současných španělských áčkových režisérů. Už od Diplomové práce (1996), přes Otevři oči (1997) a Ty druhé (2001) až k Hlasu moře (2004) jsou jeho filmy vždy ověnčeny mnoha cenami a skvělými kritikami. Agora přesto překvapuje, protože nezapadá do Amenabárova obvyklého žánrového zařazení hororu nebo intimního dramatu.
Hlavní příběhová linie Agory vypráví o slavné antické filosofce Hypatii z Alexandrie (Rachel Weisz), dceři posledního ředitele alexandrijské knihovny Theona, která doopravdy žila ve 4. století před Kristem. Amenabár, spolu se scénáristou Mateem Gilem, několik let zkoumali veškeré dostupné informace o ní, a i přesto, že se o této ženě-učenkyni zachovalo jen několik málo informací, dokázali jejímu filmovému životu dát uvěřitelný tvar. Od světové premiéry snímku vzniklo mnoho článků a pár knih o tom, jaká byla skutečná Hypatie a také, co Amenabár a Gil vymysleli špatně, jenže pro film to není vůbec důležité. Filmová fikce totiž vždy přebije realitu.
Na Agoře nejvíce zaujme její politická nekorektnost. Křesťané, mezi kterými nejvíce vyniká militantní skupina Parabalonů, jsou zde zobrazeni jako ti nejhorší zloduši. Svým a chudým pomáhají, ale ty ostatní urážejí a zabíjejí. Dnešní křesťané by se mohli cítit dotčeni (a jak je vidět na nízkých amerických tržbách, amerických křesťanů se film dotkl asi hodně), ale pokud se na Agoru podíváme z trochu jiného úhlu, pochopíme, že starověké křesťanské zlo je tu pouze okrajovým problémem. Podobně jako District 9 (2009) zaměnil černochy za mimozemšťany, i Agora chtěla využít záměny identit. I když ne tak přímočaře. Křesťané tu nepřipomínají jen radikální muslimy, ale i Američany a vlastně kohokoli zainteresovaného ve válkách 20. a 21. století, kdo v prvních dnech šířil svou ideologii bezhlavým a násilným způsobem.
Název agora odkazuje k antickému shromaždišti, k místu, kde téměř každý (nehledě na náboženské nebo politické přesvědčení) mohl vyjádřit svůj názor. Tehdejší Alexandrie, samozřejmě před kolapsem Říše římské, taková byla celá, nejen na jednom určeném místě. Jméno agora ale může symbolizovat také něco jiného. Slovo je vzhledem i výslovností velice podobné španělskému ahora – teď. Druhý důkaz toho, že Amenabár a Gil chtěli natočit film o současném světě.
Hypatie díky své moudrosti a kráse nikdy neměla nedostatek ctitelů – ve filmu je představuje hlavní trojice mužů Orestes (student a budoucí prefekt, Oscar Izaac), Synesius (také student a budoucí biskup, Rupert Evans) a Davus (otrok, Max Minghella) – nebesa a vesmír pro ni vždy byly prvořadým zájmem. A stejně tak pro tvůrce Agory. Ačkoli dali Hypatii mnoho příležitostí k tomu, aby sešla ze své cesty, nikdy se jim nepodařilo ji odlákat. Hypatie je od začátku do konce věrná jednomu cíli – nalézt alespoň kousek skutečné pravdy. Rachel Weisz, její krásná angličtina a celá její úžasná osobnost se jakoby sjednotily s touto Hypatií. Všechny kolem sebe opravdu převyšuje. Vyniká. Je úchvatná. Ona je tím, co nejvíce drží film pohromadě.
Navzdory některým bojovým scénám, Agora působí meditativním dojmem. Kamera Xaviho Jimenéze častokrát utíká k hvězdám a mezi ně. Na planetu Zemi se environmentalisticky dívá z vesmíru. Amenabár dává divákovi prostor, aby se opravdu zamyslel nad tím, co se s naším světem děje, a rovněž nám přibližuje uvažování Hypatie, která svou mysl nechávala unikat k výšinám a toužila po tom tam být. Postavy Amenabárových filmů jsou vždy proti své vůli uzavřeny na místech, jejichž hranice lze jen těžce překročit a o životu vně, kde by dokázali a pochopili více, jen sní. Vzpomeňme na spisovatele Ramóna upoutaného na lůžko v Hlasu moře nebo na matku s dětmi izolovanou v domě v Těch druhých.
Alejandro Amenabár, scénárista Mateo Gil, skladatel Dario Marianelli (Pýcha a předsudek, Bratři Grimmové, Pokání) a všichni ostatní tvůrci znovu navázali na tradici evropských (a to hlavně italských a španělských) historických spektáklů, jež kromě jednoduché zábavy nabízeli i intelektuální krásu. A té je dnes na obrovských plátnech málo, tak proč se nepokochat?
Foto: bontonfilm.cz